Na hrob rodičům nechodím - ale psovi bych jezdil!
"Máte chvilku čas, Neruším? Můžeme se k vám připojit?" oslovil mě pán večer v parku při venčení. Vedle něj vzorně a na volno poskakovala černá borderka.
"Ten náš je ale ještě puberťák." upozornila jsem zcela zbytečně upovídaného majitele
"To nevadí. My to tady s vámi rádi obejdeme. Já se potřebuju někomu vypovídat. Jsem takovej nevypovídanej."
A já asi vypadám hodně vypovídaně. Taková matka Ilona, ne? pomyslím si v duchu
"Co je to za rasu?" vyzvídá rychle dál, sotva zaregistruje mé letmé a rozpačité přikývnutí.
"To je vořech. Tymián. Pes mé dcery. Já ho teď hlídám. Ještě mu nebyl ani rok." popisuju momentální stav našeho bílého krasavečka
Tymián vesele pobíhá okolo nás s černou border kolií a potom nečekaně nabere směr a zmizí za nejbližším keřem. Tymiánův manévr. Nejdřív mě ujistí, že je vše v pořádku. Že má nabytou svobodu a volnost bez vodítka pod kontrolou. A pak rychle zdrhne.
"Hovězáku!" hystericky na něj zařvu a popoběhnu.
Tymián vylítne zpoza keře a běží směr nádraží.
"K noze, Anežko." zaševelí pán a jeho fenka vzorně přicupitá
"Tymiáne!" přidušeně ječím na celou délku parku zcela marně
Ten už se nevrátí. Proklínám svůj osud
"Vezmu to zleva." navrhuje pán a pomáhá mi stopovat našeho vořecha
Funím zprava a počítám v duchu do desíti. Zatím se nám pes vždycky vrátil. Uklidňuju sama sebe.
"Tady je!" zaslechnu volání.
Tymián na mě vesele cení zuby. Je celej a chápe, že jeho krátká nepřítomnost mírně nahlodala můj psychický stav. Je neodolatelnej a zábavnej a prostě nejlepší. Všichni psi s ním chtějí kamarádit a každá panička by ho brala všemi deseti. Připínám mu vodítko a snažím se ho držet u nohy. Úlevou se usmívám i na pána s borderkou.
"Jo, tak to je ten ze Slovenska. Toho známe. Už jsme měli příležitost s vaší dcerou." připomíná si muž
"Musím vám ukázat taky ty moje miláčky" hledá po kapsách mobil
"Tak tohle je Asta." předvádí mi asi patnáct fotek pejska a dalšího psího kamaráda v různých situacích
"Vy máte více psů?"
"Ne, to je pes mé bejvalky. Nakonec byla Asta tak fixovaná na bývalou přítelkyni a jejího psa, tak jsem ji tam nechal."
Hm. Tak snad to bylo to nejmoudřejší rozhodnutí. A v zájmu psa. Něco jako dělení dětí při rozvodu, že?
"A toto byl Azor. Ale porazilo mi ho na přechodu auto."
"To je strašné." soucitně reaguji na tragickou příhodu.
"Šel jako vždycky na volno za mnou ale už nějak nestihl přeběhnout cestu."
Tak z takové příhody bych se asi tak hned nevzpamatovala, napadá mě. Těch výčitek. A přemýšlení, co mohlo být a není.
"No a ještě jsem měl Amose. Ale ten dostal parazity a skoro mu sežrali zadní nohy. Musel jsem ho nechat na veterině. Skončil v kafilérce. Ale dodnes si to vyčítám. Chodil se mnou i do hospody na karty. Na hrob rodičům nechodím, i když ho mám blízko. Ale tomuhle psovi - tomu bych jezdil!"
Ale to už stojíme před našim domem. A mě je jasné, že úsloví "Jaký pán, takový pes" je stoprocentně pravdivé. Příště Tymiánovi preventivně seřežu prdel než vyjdeme na ulici a bude šlapat vedle mě celou cestu pěkně nakrátko, slibuju si. A zpovědní vrbičku dělat nikomu už taky nebudu.
Ilona Ondráčková
Dušičková pohádka
Zahlédla jsem je jednoho prosluněného odpoledne, jak kráčí přes rušnou křižovatku v Praze. Věnovala jsem se zrovna své jedné z nejoblíbenějších činností při čekání na tramvaj. Chytání lelků a pozorování svých bližních.
Ilona Ondráčková
Podzimní zen
Příroda nám namíchala nový parfém Podzimní zen. Vůně země, která je naplněná až po okraj všemi svými odvedenými sliby. Sametově hladká i drsně vroubkovaná. Odrážejí se v ní barvy temně fialové, tmavě rudé, zářivě žluté,
Ilona Ondráčková
Boj o kouzelnou knihu
Po zatažené obloze se opilým tanečním krokem začal prohánět vítr. Chvíli tančil svižnou polku v kruzích aby za chvíli změnil styl v trhané a rychlé tango. Vír ledového vzduchu hnal oblaka do houfu před sebou.
Ilona Ondráčková
Neplánovaná dovolená
Na dvorku v trávě ležela opuštěná růžová teniska. Rozhlížela se udiveně okolo sebe. “Kdepak se schovává moje kolegyně? Moje věrná družka, druhá do páru?” Ale ať se rozhlížela doprava i doleva, kam jí špička a pata dovolila kouknout,
Ilona Ondráčková
Tureček za sedm korun
Stalo se to devadesátých letech. Káva turecká do skla i do šálku se v kavárně u Hubáčků podávala za pouhých sedm korun českých. A v celém Písku byla nejlevnější. Pracovala jsem tenkrát jako barmanka v denní kavárně.
Ilona Ondráčková
Bárbínka
"Jmenuji se Tamara! A je ve mně víc života, než v té malé ubožačce! Tiše a zle zaševelí malou pusinkou plastová panenka s blonďatou ofinkou a dvěma culíčky.
Ilona Ondráčková
Svatby jako řemen
“Takže, dědo. Máte auto číslo 2 a budete se držet hned za autem číslo 1, ve kterém pojede ženich se svým svědkem, bratrem nevěsty a jejich dcerami. Je vám to jasné?”
Ilona Ondráčková
O třech syrečcích
Žili byli, ale spíš se jen nazdařbůh kutáleli tři syrečci. Byl krásný jarní den v parku. Užívali si vyhlídku ve stínu, chráněni barevnými kosatci a tulipány. Nasávali ze všech stran novou vůni. Tak odlišnou od jejich syrečkové.
Ilona Ondráčková
Láska v nebi
Srdce osamělé romantické ženy je jako srdce z pouti. Obrovské, kýčovité a přeslazené. A křičí na všechny světové strany: Miluji Tě! A ze všeho nejvíce touží po lásce. Lásku zažívat a dostávat. Být ta jediná a osudová.
Ilona Ondráčková
Puberťačky ze střední
“Nejsi vůbec marná, Nikčo.” škádlila ji tenkrát v březnu spolužačka ze střední, když si na společných záchodcích zvýrazňovaly rty růžovým labelem s příchutí jahody a kontrolovaly v zrcadle, zda se jim nerozmazala řasenka pod očima
Ilona Ondráčková
První dovolená v obytňáku
"To je dlouhá cesta!" podává stížnost dvou a půl letá vnučka už po několikáté "Do Polska jezdí socky." konstatuje otec zetě, bývalý kamioňák "Na další cestu pojedu nejdřív až za rok!" upřesňuje dcera
Ilona Ondráčková
Svatba s příchutí burčáku
“Ano!” Vyslovila jsem rázně a nahlas to důležité slovo. Ale neuvědomila jsem si, že jsem právě skočila oddávajícímu úředníkovi do řeči.
Ilona Ondráčková
Soumrak sexbomby
Nejdřív jsem si myslela, že hubnu a zaradovala jsem se! Bodejť by ne. To věčné pocení! Ty probdělé noci! Ty propady krevního tlaku a pokusy o mdloby. Když nevíte, zda vám zrovna došel v krvi cukr nebo estrogen?
Ilona Ondráčková
Umělá inteligence nás odnaučí aroganci
jsou schopni ze sebe lidé vyplodit a jak se chovají, když přijdou požádat jiného člověka o službu, servis. Takové chování jsem nezažila ani v podnicích pochybné kvality a pověsti! Ve kterých jsem kdysi pracovala.
Ilona Ondráčková
Kdybych byla květinou
Moje milovaná babička Bedřiška, kterou vychovaly jeptišky a vdávala se až po třicátém roku věku byla bylinkářka. Bohužel jako dítě jsem se neptala na podrobnosti. Kdo ji naučil umění, která bylinka je vhodná na kašel ...
Ilona Ondráčková
Má smysl si ještě něco přát?
"A má to ještě smysl? Něco si přát? Když to všechno stejně nakonec dopadne úplně jinak?" zeptala se mě v telefonu bývalá kolegyně Maruška, ve chvíli kdy jsme si vzájemně přály do Nového roku.
Ilona Ondráčková
Vánoční citová bouře
Po většinu roku jsem emočně rezervovaná, až citově chladná. Vypjatým emocím se zručně vyhýbám. Ale všeho dočasu!
Ilona Ondráčková
Zahrajme si na TRT
"Trt Ilona, s bílou rouškou! Vidím tě. Jsi zastřelená. Už nehraješ." "Ilona nemá bílou roušku. Sám jsi mrtvej. Vypadáváš ze hry. Příště pořádně čum!"
Ilona Ondráčková
Co je nejlepší na nemocné klouby?
Na klouby beru doplněk "íhahá", usmívá se na mě od ucha k uchu vysoký pán. Z pusy mu žlutě svítí velké pevné zuby. Představuju si, že za chvíli pohodí hřívou - pardon ofinou, poposkočí a odběhne si do luk a polí protáhnout kosti.
Ilona Ondráčková
Nevěrným až po smrti
O tom, co nás čeká za závojem,který dělí život od smrti se jednou přesvědčíme každý sám. Romanticky si představuju, že budu příliš slabá, stará, nemohoucí a nebudu se bránit. Oddat se její otevřené náruči.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 | další |
- Počet článků 133
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1745x