Láska v nebi

Běžel s ní do kopce po krásné letní zelené louce. Vypadala přesně tak kýčovitě zelená, jako na výchozí tapetě Windows XP. Vítr ji svištěl do tváří. Prorážela si cestu modrým nebem a bílými obláčky.

“Chci výš!“ volala na něj shora.

„Dobrá.“ přikývl a povolil šňůrku, na které ji měl přivázanou jako papírového draka.

„Ach, to je nádhera.“ vydechla slova už spíš jen sama pro sebe, když popojela oblohou zase o kus dál do nebesky modrého sametu. Tělo měla tak napumpované adrenalinem i endorfíny, že ji připadalo, že je v objetí s oblohou. Tohle přesně si vždy přála. O takových věcech sní rozmarná duše ženy. Být svobodná a zároveň být i s ním. Cítit se v bezpečí a prožívat dobrodružství.

„Děkuji ti!“ volala pánu Bohu do oken a její milý se na ni určitě zezdola spokojeně usmíval, i když už mu dávno nemohla vidět do tváře. Tak byla vysoko.

Užívala si ten krásně lehký pocit bezstarostnosti. Zamilovanosti, která ji ve snu katapultovala až do samotné nebeské blaženosti.

Někdy máme pocit, že je k nám osud příliš tvrdý. A už se nám nechce dál žít ve světě, ve kterém jsme ztratili naději na lásku. Nechceme se angažovat. Hledat a nabízet se. Přežíváme den za dnem a jen se tak vlečeme životem. Nevnímáme krásy přírody. Podlehneme smutku nebo lhostejnosti. Zapomeneme na všechno dobré, co nás kdy potkalo. Přestaneme v něj věřit. A poddáme se myšlenkám, že už na nás nic hezkého nečeká. Že jsme si všechno odžili. Naše srdce zalehne silný pancíř ochranné krusty, jakou jsou obaleny smažené kousky kuřete s conrflakes z KFC. Tak bychom si v koutku duše přáli, aby se do něj s chutí zakousnul někdo blízký a láskou snědl. Ale tolik se obáváme zklamání a proto se raději dál smažíme ve svém nešťastném peklíčku na pánvi přítomnosti.

Srdce osamělé romantické ženy je jako srdce z pouti. Obrovské, kýčovité a přeslazené. A křičí na všechny světové strany: Miluji Tě! A ze všeho nejvíce touží po lásce. Lásku zažívat a dostávat. Být ta jediná a osudová.

Taková žena se chová pošetile jako zmagnetizovaný radar. Za každým rohem, za každým náhodným mužským pohledem vidí svou velikou příležitost k životní lásce až za hrob. Ale třeba je to právě takto v pořádku, co já vím? Vím jen, že nikdo svou vlastní přirozenost nepotlačí. Tak jako muž nepotlačí svou touhu po ženě. A žena svou touhu po lásce muže. Létají si na svých oběžných dráhách každodenních povinností, snů a přání. A vysílají své originální vibrace do ostatních vesmírů stejně neúnavně, jako Leoš Mareš z rádia Evropa dvě.

Ale co vlastně rozhoduje o tom, zda nějaká žena zachytí nebo přitáhne signály muže? Hrají nějakou další přídavnou roli v příbězích zamilovaných nitky osudu předem upředenými moudrými sudičkami? Ráda bych věřila, že ano. Že kromě přitažlivosti, počtu přátel na facebooku a společných zájmů jsou ve velké hře zvané osud důležitá i jiná kritéria.

Starší žena by měla mít v záležitostech spojených s láskou zkušenosti a rozum. Také se od ní očekává, že bude vědět, co chce. Ale svět je plný názorů a předsudků. Jak jste připraveni na život zjistíte teprve tehdy, když vám udeří ze všech sil na solar. A s láskou je to jako s výhrou ve Sportce. Zkuste ji odmítnout, když ji dostáváte.

Mohla si zpětně pořád a dokola pouštět v hlavě film s příběhem jejich seznámení. Žádnou osudovost ani přitažlivost v něm nenalezla. Našla tam pouze svůj zájem a zvědavost na mladého muže.

Spíš sedmnáctiletého kluka, který se jednoho dne vyloupl z přítomnosti, opíral se jedním loktem o zábradlí a zakusoval se do svačiny. Na bradě její pozornost upoutalo několik pupínků, kterou si při mluvení občas mnul prsty. Prohodili spolu ze slušnosti několik vět. Držel se v pozadí a pozoroval. Vyzařoval naprosto bezpečné a klidné fluidum. Nepřišel ji ničím vyjímečným. Možná právě ten jeho klid ji vyváděl z míry.

Vše se změnilo až ve chvíli, kdy ji doprovázel cestou na vlak a během povídání zjistila, že se ji snaží omráčit. Svými zkušenostmi ve světě, svými znalostmi. Kdyby k sobě byla v té chvíli upřimná, pochopila by, že to její dveře z osamělosti byly otevřené dokořán a ona ho zvala dál. A nezlobila by se na něj tak, jako se zlobila a vztekala později. Když se začala cítit jako lovená zvěř. Protože ve své naivitě k němu zpočátku přistupovala jako shovívavá matka k synovi jiné matky.

Ale to už se ji pokoušel dobývat jako muž a bylo na všechny moudra pozdě. Čím víc si rozumem vysvětlovala, že jejich vztah nemá budoucnost, tím víc se bořila do svých emocionálních zápasů. Zlobila se na něj, že se odvážil. A zlobila se na sebe, že mu to dovolila.

Zase letím kolmo nahoru. Cítím silné vibrace motorů. Mířím do neznáma. Ale právě ta nejistota mě bytostně přitahuje. Jsem raketou, kterou pohání palivo mé touhy. Žhavé palivo mě v útrobách pálí a rozpaluje můj kovový ochranný obal. Zrychluji. Míjím planety a neznámé vesmíry. Prolétám záclonou mlhoviny. Kochám se třpytem hvězd. Ale toužím pouze po jediném. Splynout s tebou a rozpustit se v tobě. Hledám tě a nenacházím. „Kam jsi se mi schoval, Miláčku?“ Zamířím do temných červích děr. Asi zde umřu. Buď zabloudím anebo se roztrhnu touhou a exploduju ve vesmíru nenaplněných lásek.

Některé lásky se mohou realizovat pouze v naší fantazii. Možná jsou to úniky před panem Rozumem.

Kdo je pan Rozum? No to je přeci ten přísný pán, který k nám mluví hlasem soudce z hlubin našeho svědomí.

„Toho kluka milovat nemůžeš!“ kárá mě od nejvyššího soudu v mojí hlavě.

„Proč ne?“ slabým hláskem se dožaduju vysvětlení.

„Protože to není správné!“ zahřmí přísně až se mu zkroutí kníry pod nosem

Ach, jak jsem nesnášela pana Rozuma.

Celý svět i podsvětí se proti mně spikli.

A co teprve pan suchar Předsudek. Ten mi rád po večerech důležitě četl obvinění z tlustého spisu. Měl mě u sebe zapsanou za ušima jako případ „Jak hluboko může klesnout naivní romantická žena“ A řezavým hlasem, jako pilkou na železo se zarýval do mého chvějícího se srdce.

„Vztah starší ženy a mladšího muže je nedůstojný.“ podrýval mé už dost otřesené sebevědomí

„Pouze tě využívá.“ narušoval mou vnitřní rovnováhu.

A potom zde byla i paní spravedlivá bez pochopení. Paní Domněnková. Babizna s utrženou fantazií ze řetězu zlého psa. Od pana Předsudka se lišila právě přemrštěným fantazírováním. Protože jak víme, předsudky jsou částečně podloženy a odvozeny od toho, že se v minulosti přihodily události, které jsou podobné té, kterou právě prožíváme. Ale domněnky, to je zcela jiná kategorie. Pole neorané pro developerku Domněnkovou.

„Co kdyby se o vaší zamilovanosti dozvěděla jeho máma?“ zarývala své drápky do mé citlivé kůže.

„Co bys jí tak řekla?“ hnidopišsky se kochala mými rozpaky.

„Jak bys ho představila svým známým?“ tančila na mé nejistotě breakdance.

Nenáviděla jsem celou tuhle partu, která okupovala poslední dny můj byt. Ale musela jsem je brát v potaz.

A pořád věřila na lásku. A věřila svým snům. Třeba jsou sny formy andělské odměny. Dárky z nebe fantazie. Odměna pro ty, kteří věří. Nebo jsou to kouzla z lásky? Je on tím čarodějem, který mě pomocí snů chce udržet v komplikovaném vztahu? Jsem já tím zamilovaným snílkem? Čím větší jsou touhy, tím krásnější mohou být i sny? Tápala mezi světem snů a realitou.

Přemýšlela, co si způsobuje. Pořád jen snila a přemýšlela. A on chtěl činy. A ona žila svůj románek společně s ním v meziprostoru. V jiných světech. Tam, kde mohli být spolu a svobodní. A být kýmkoliv.

Tentokrát se potkáváme na mořském břehu. Rozumíme si beze slov. Potvrzujeme si vzájemnými pohledy do očí toho druhého, že chceme být spolu. Kráčíme vedle sebe rozhodnutí přijít na kloub tomu dávnému tajemství. Slunce nás zahřívá ale moře volá. Vcházíme do vody a ponoříme se do hloubky oceánu. Propojujeme se s vodní říší a ta nás navádí až dolů k mořskému dnu. Hledáme na něm odpovědi, které nemůžeme najít tam venku. Poklady pochopení pro náš vztah. Perly obhajování naší lásky. Kouzelnou mušli pro naslouchání jeden druhému.

Sny jsou pohádky našeho nevědomí, které nás ochraňuje před skutečností dokud nebudeme dostatečně silní, abychom ji přijali. Iluze jsou konstrukty, které si vytváříme svými nezrealizovatelnými přáními. Ale ať už sníme, nebo bdíme plujeme všichni v bublině nekonečných příležitostí a možností, které nám nabízí život. A láska jim dává smysl.

Hledala jsem tě ve svých snech v oblacích i v moři. A láska mi zatím pomohla líp se ukotvit zde na zemi.

Příspěvek do literární soutěže kultury 21 Nejkrásnější milostný příběh